Habagala,
mám rád svůj život cizince. Lidé jsou ke mně přátelštější, ohleduplnější a hlavně, zajímají se o mně. Takže pokaždé když někam přijdu a promluvím, hned se kolem seběhne skupinka, která se vyptává odkud jsem, co tu dělám a tak. Vše si to samozřejmě řádně užívám.
Úplně nejlepší je to v klubech, protože přesto že nejsem žádný krasavec, holky na mne stojí frontu, abych si zaflirtoval právě s nimy. Týdně přijímám od krásek z klubu několik žádostí o přátelství na té profláklé sociální síti. Na Facebooku jsem si tak založil složku, kterou jsem pojmenoval "Holky z barů".
K mým úplně nejoblíbenějším podnikům patří Džem' Pub. Aspoň tedy do nedávna patřil. Místní krásky jsou povětšinou studentky, které prahnou po cizincích, barmanka je extrémně sexy a navíc je půlka klubu situována na střeše pětipatrové budovy. Prostě paráda. Jedinou vadou na kráse jsem vždy viděl ve vyhazovačích, security guys, nebo jakkoliv se nechají volat. Hned při vstupu chtějí vidět nějaký průkaz. Odmítám ukázat svoji občanku i policistům, natož pak někomu, kdo se tváří jako ředitel zeměkoule (ano, uznávám, mám problémy přijímat autority). Ale nedá se svítit, vždy se podřídím. Pro možnost vstoupit vůbec nezáleží na Vašem věku, jelikož tyto (ne)vycvičené opice stejně neumějí počítat ani číst. Nejhorší část přichází poté, co se prokážete. Začíná totiž těžká osahávačka, při které dobře udělaný sekuriťák nevynechá jedinou část vašeho těla. To asi pro případ, že byste měli v kapse schovanou brokovnici.
Moje neschopnost se přizpůsobit mi vždycky přichystá spousty komplikací. Ale jak už jsem se zmínil, Džem' Pub je skvělé místo a proto sem i přes tento drobný nedostatek chodím (chodíval) vesele dál.
Bylo úterý, zde v Litvě noc, která patří studentům (narozdíl od naší české středy). Já jako obvykle ve svém druhém domově laškoval s barmankou. Když v tom jsem si všiml, že můj nejoblíbenější hlídač dveří právě flirtuje s Miss Drunk dnešního večera. Aspoň jsem tak usuzoval. Těžko poznat z výrazu tohoto druhu lidí. I když se smějí, jejich obličej vypadá furt zamračeně. Snažím se být občas užitečným, a tak jsem se vypravil, se sklenkou v ruce, dívku zachránit. I když jsem o ní neměl nejmenší zájem, v žádném případě jsem jí nechtěl nechat napospas té gorile. Sebevědomým a ladným krokem Jamese Bonda jsem ke slečně přistoupil, ladně uchopil její něžnou ruku a začal věštit její budoucnost: "Potkáš vysokého, tmavého cizince" (btw - jsem vysoký, tmavý a cizinec), "A tenhle týpek rozhodně není vysoký, tmavý a už vůbec ne cizinec. Zajdeme na drink?"
Bez jediného rozloučení se svým bývalým nápadníkem se dívka doslova otočila na podpadku a odešla se mnou na bar. Jak moc byl vrátný naštvaný, těžko říct, jeho xicht se vůbec nezměnil. Pro dnešní večer náš boj skončil mou výhrou, vše totiž pokračovalo ještě mnohem později.
Pár dní jsem si dal oraz, ale v pátek mě zase chytla slina a já vyrazil podráždit toho malého, ale svalnatého plešouna znova. Měl jsem štěstí, protože byl právě v práci. Rozepnul jsem tedy svůj kabát a začal pomalu i s kalhotami: "Do toho, dotýkej se mě kde jen chceš," přišel jsem s výzvou.
"Dnes do klubu nejdeš," dostalo mi následné odpovědi.
"A to jako proč? Ty jseš asi nějakej velkej šéf, co?"
"Dnes do klubu nejdeš," opakovala monotóně hora masa.
"To teda jdu!" nastávala jedna z mých životnějších chyb.
"Di domů!!!"
"Hele, sorry, ale tebe poslouchat nebudu, prostě jdu dovnitř, jasný?" svůj pud sebezáchovy jsem nejspíš nechal doma.
V ten moment se ke mně ten inteligenčně podprůměrný jedinec naklonil do takové blízkosti, že jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. Chystal jsem se vypustit nějakou vtipnější průpovídku, něco ve smyslu, že se s ním líbat nehodlám, než jsem ale stačil jakékoliv akce, co nejdrsněji mi vplivl do tváře: "Di do prdele!"
To už trochu přehnal. A i když jsem se bál o svůj hezký obličej a o křivé, ale mé zuby, zvědavý dav přihlížejících nedovolil mému egu couvnout: "Ne, ty di do prdele!"
Akce předchází reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Výraz mého oponenta se změnil v ještě větší šklebil, než bylo u něj bylo normou. Svojí pravou rukou, tlustou jako celý můj pas, mě chytl pod krkem. Nohama marně třepotám deset centimetrů nad zemí. V momentě, kdy mi docházel veškerý dech, mě gorilí samec odhodil takovou silou, že jsem letěl dobrých deset metrů. A to ani trochu nepřeháním. Přes celou vstupní halu a zastavili mě až dveře dámské toalety.
Dívky čekající frontu na vyprázdnění svého močového měchýře na mě vrhly nechápavý pohled. Chtěl jsem celou situaci zachránit a říci aspoň něco vtipného, ale přibližující se naštvaný nepřítel mě donutil se bleskově zvednout a diskrétně (a hlavně rychle) odsud odejít.
Tak skončila moje éra štamgasty v Džem' Pubu. Už si ale pomalu hledám jiné místo. V Antipop's mají také pěknou servírku, dobré pivo a pohodovou atmosféru. Jen ten jejich hlídač nekouká mým směrem zrovna přívětivě...
Xi Xao
A na odlehčení trochu muziky. Poslechněte si, jak zní Eastern European Funk:
mám rád svůj život cizince. Lidé jsou ke mně přátelštější, ohleduplnější a hlavně, zajímají se o mně. Takže pokaždé když někam přijdu a promluvím, hned se kolem seběhne skupinka, která se vyptává odkud jsem, co tu dělám a tak. Vše si to samozřejmě řádně užívám.
Úplně nejlepší je to v klubech, protože přesto že nejsem žádný krasavec, holky na mne stojí frontu, abych si zaflirtoval právě s nimy. Týdně přijímám od krásek z klubu několik žádostí o přátelství na té profláklé sociální síti. Na Facebooku jsem si tak založil složku, kterou jsem pojmenoval "Holky z barů".
K mým úplně nejoblíbenějším podnikům patří Džem' Pub. Aspoň tedy do nedávna patřil. Místní krásky jsou povětšinou studentky, které prahnou po cizincích, barmanka je extrémně sexy a navíc je půlka klubu situována na střeše pětipatrové budovy. Prostě paráda. Jedinou vadou na kráse jsem vždy viděl ve vyhazovačích, security guys, nebo jakkoliv se nechají volat. Hned při vstupu chtějí vidět nějaký průkaz. Odmítám ukázat svoji občanku i policistům, natož pak někomu, kdo se tváří jako ředitel zeměkoule (ano, uznávám, mám problémy přijímat autority). Ale nedá se svítit, vždy se podřídím. Pro možnost vstoupit vůbec nezáleží na Vašem věku, jelikož tyto (ne)vycvičené opice stejně neumějí počítat ani číst. Nejhorší část přichází poté, co se prokážete. Začíná totiž těžká osahávačka, při které dobře udělaný sekuriťák nevynechá jedinou část vašeho těla. To asi pro případ, že byste měli v kapse schovanou brokovnici.
Moje neschopnost se přizpůsobit mi vždycky přichystá spousty komplikací. Ale jak už jsem se zmínil, Džem' Pub je skvělé místo a proto sem i přes tento drobný nedostatek chodím (chodíval) vesele dál.
Bylo úterý, zde v Litvě noc, která patří studentům (narozdíl od naší české středy). Já jako obvykle ve svém druhém domově laškoval s barmankou. Když v tom jsem si všiml, že můj nejoblíbenější hlídač dveří právě flirtuje s Miss Drunk dnešního večera. Aspoň jsem tak usuzoval. Těžko poznat z výrazu tohoto druhu lidí. I když se smějí, jejich obličej vypadá furt zamračeně. Snažím se být občas užitečným, a tak jsem se vypravil, se sklenkou v ruce, dívku zachránit. I když jsem o ní neměl nejmenší zájem, v žádném případě jsem jí nechtěl nechat napospas té gorile. Sebevědomým a ladným krokem Jamese Bonda jsem ke slečně přistoupil, ladně uchopil její něžnou ruku a začal věštit její budoucnost: "Potkáš vysokého, tmavého cizince" (btw - jsem vysoký, tmavý a cizinec), "A tenhle týpek rozhodně není vysoký, tmavý a už vůbec ne cizinec. Zajdeme na drink?"
Bez jediného rozloučení se svým bývalým nápadníkem se dívka doslova otočila na podpadku a odešla se mnou na bar. Jak moc byl vrátný naštvaný, těžko říct, jeho xicht se vůbec nezměnil. Pro dnešní večer náš boj skončil mou výhrou, vše totiž pokračovalo ještě mnohem později.
Pár dní jsem si dal oraz, ale v pátek mě zase chytla slina a já vyrazil podráždit toho malého, ale svalnatého plešouna znova. Měl jsem štěstí, protože byl právě v práci. Rozepnul jsem tedy svůj kabát a začal pomalu i s kalhotami: "Do toho, dotýkej se mě kde jen chceš," přišel jsem s výzvou.
"Dnes do klubu nejdeš," dostalo mi následné odpovědi.
"A to jako proč? Ty jseš asi nějakej velkej šéf, co?"
"Dnes do klubu nejdeš," opakovala monotóně hora masa.
"To teda jdu!" nastávala jedna z mých životnějších chyb.
"Di domů!!!"
"Hele, sorry, ale tebe poslouchat nebudu, prostě jdu dovnitř, jasný?" svůj pud sebezáchovy jsem nejspíš nechal doma.
V ten moment se ke mně ten inteligenčně podprůměrný jedinec naklonil do takové blízkosti, že jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. Chystal jsem se vypustit nějakou vtipnější průpovídku, něco ve smyslu, že se s ním líbat nehodlám, než jsem ale stačil jakékoliv akce, co nejdrsněji mi vplivl do tváře: "Di do prdele!"
To už trochu přehnal. A i když jsem se bál o svůj hezký obličej a o křivé, ale mé zuby, zvědavý dav přihlížejících nedovolil mému egu couvnout: "Ne, ty di do prdele!"
Akce předchází reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Výraz mého oponenta se změnil v ještě větší šklebil, než bylo u něj bylo normou. Svojí pravou rukou, tlustou jako celý můj pas, mě chytl pod krkem. Nohama marně třepotám deset centimetrů nad zemí. V momentě, kdy mi docházel veškerý dech, mě gorilí samec odhodil takovou silou, že jsem letěl dobrých deset metrů. A to ani trochu nepřeháním. Přes celou vstupní halu a zastavili mě až dveře dámské toalety.
Dívky čekající frontu na vyprázdnění svého močového měchýře na mě vrhly nechápavý pohled. Chtěl jsem celou situaci zachránit a říci aspoň něco vtipného, ale přibližující se naštvaný nepřítel mě donutil se bleskově zvednout a diskrétně (a hlavně rychle) odsud odejít.
Tak skončila moje éra štamgasty v Džem' Pubu. Už si ale pomalu hledám jiné místo. V Antipop's mají také pěknou servírku, dobré pivo a pohodovou atmosféru. Jen ten jejich hlídač nekouká mým směrem zrovna přívětivě...
Xi Xao
A na odlehčení trochu muziky. Poslechněte si, jak zní Eastern European Funk:
