Habagala,
na úvod bych chtěl poděkovat Barbie za poskytnuí místa na jejím blogu pro můj názor na řeckou situaci a Kenovi za překlad do češtiny. Jsem mezinárodním studentem a v současné době navštěvuji školu v Athénách. Řecko je v poslední době hlavním objektem novinářů. A proč? Protože má problémy, a ne malé. A svými problémy táhne ke dnu celou Evropu, potažmo i celý svět. Takže co můžeme s touto situací dělat? Nechat Řecko zkrachovat, ovšem nezapomínejme na důsledky: po Řecku by přišla Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko - investoři by přestali věřit problémovým zemím, což by byla zkáza pro celou Evropskou unii. Nebo tu máme ještě variantu číslo dvě: donekonečna tuto zemi dotovat a doufat, že nám jednou naše peníze vrátí (jako že nevrátí). K čertu s těmi línými Řeky...
Ano, líní přeplacení Řekové, aspoň takto vidí zbytek světa obyvatele této země. Ale jaká je skutečná realita? Kdo z nás, kteří kritizujeme tyto lidi, které vůbec neznáme, kdy pracoval v dnes nejproblematičtější části Evropy? Tito lidé nejsou o nic línějšími než my. Bohužel se tato země vždy potýkala s problémem zkorumpovného státního sektoru, ale v které části světa je to v pohodě? Podívejte se třeba na svojí vlastní zemi, kolik zde máte úředníků, na jejich platy a na "práci" úřadů. Máme sice demokracii, ve volbách si můžeme zvolit, jakou cestou se naše země vydá, ale bohužel dokud nebude trestné nesplnit své předvolební sliby, jsou volby celkem bezvýznamné.
A teď se zkusme vžít do života obyčejných lidí, žijících v Helénské republice. Každý den jen trnete, jaké nové úsporné reformy budou schváleny, kolik Vám zase seberou. Například můj učitel říkal, že od začátku přišel už o 30 % platu a že to rozhodně není konečná částka. Jeho standart se dosti zúžuje, už si nemůže dovolit koupit si každé ráno kafe, o prázdninách nepojede s rodinou na dovolenou a jeho děti se budou muset naučit žít s tím, že jsou prostě chudí. Ale jak? Jak si na tohle všechno zvyknout, když jste zvyklí na nějaký standart, který Vám najednou seberou? Umíte si představit, že by nám Japonci začali diktovat pracovní dobu? Místo osmi hodin deset až dvanáct, žádné volno, stop osobnímu životu. Tomu teď musí Řekové přesně čelit. Navíc nezaměstnanost je v této době na rekordní úrovni, co se dá teď dělat?
Z neověřených zdrojů (od lidí zde pracujícíh) vím, že ti šťastnější, kteří mají stále práci, berou zhruba do 800,- eur měsíčně. Pro Vás je to možná ještě pořád hodně, ale Athény jsou opravdu neskutečně drahé město. Pivo si v hospodě koupíte průměrně za 5 až 10 eur, nejlevnější kávu seženete za 3 eura... Potraviny také nejsou nejlevnější a ceny nájmů se pohybují neskutečně vysoko. Každý den v metru vidím ustarané tváře, které jako by ani nežili. Nezažívají žádnou radost, jen jim před očima běží černé myšlenky o tom, jak zaplatí nájem, že musí splatit televizi, prodat auto, a co sakra bude dělat jejich syn až dodělá školu (jestli jí ovšem dodělá, snad se na to uštří nějaké peníze). Vždyť je nemožné sehnat nějakou práci. Proto je v současné době také rekordní počet sebevražd. Kdo zabil tyto lidi?
Mezinárodní měnový fond, představitelé Evropské unie (hlavně pak Sarkozy s Merkelovou), kteří nikdy neviděli obyčejný život, najednou říkají lidem, jak mají žít. Odpusťte si to a to. My osobně si neodpustíme nic, ale vy koukejte šetřit. Člověk procházející Athénami pak skoro vidí umírat lidi na ulicích. I obyčejní slušní lidé se musí s největší hanbou mnohdy schylovat k žebrání, až Vám to vhání slzy do očí. Co tedy s tím? Dost dobře to vyskytl jeden grafity nápis, co jsem viděl: 'There's only one solution - revolution' (je pouze jedno řešení - revoluce). Takže lidé vchází do ulic a doufají, že si jich někdo všimne, že se konečně někdo začne zajímat o jejich problémy. Ale víte jak to chodí, dokud se něco nezapálí, někdo neumře, zpráva o protestu ani neprojde novinami.
Takže můj vzkaz Řekům? Nedejte se, bojujte. Nikdo nemá právo říkat Vám, jak máte žít. My nejsme to 1 % procento rozhodujícím o životech, my jsme 99 procent, my máme rozhodovat. Zítra se uskuteční jedna z největších demonstrací proti smrtícím reformám, přijdu Vás určitě podpořit!!!
A jaký je Váš názor? Dost mě zajímají Vaše reakce, takže vážení čtenáři, doufám že se i Vy k problému vyjádříte (ať už to bude kladný či negativní názor).
Do boje,
Xi Xao
na úvod bych chtěl poděkovat Barbie za poskytnuí místa na jejím blogu pro můj názor na řeckou situaci a Kenovi za překlad do češtiny. Jsem mezinárodním studentem a v současné době navštěvuji školu v Athénách. Řecko je v poslední době hlavním objektem novinářů. A proč? Protože má problémy, a ne malé. A svými problémy táhne ke dnu celou Evropu, potažmo i celý svět. Takže co můžeme s touto situací dělat? Nechat Řecko zkrachovat, ovšem nezapomínejme na důsledky: po Řecku by přišla Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko - investoři by přestali věřit problémovým zemím, což by byla zkáza pro celou Evropskou unii. Nebo tu máme ještě variantu číslo dvě: donekonečna tuto zemi dotovat a doufat, že nám jednou naše peníze vrátí (jako že nevrátí). K čertu s těmi línými Řeky...
Ano, líní přeplacení Řekové, aspoň takto vidí zbytek světa obyvatele této země. Ale jaká je skutečná realita? Kdo z nás, kteří kritizujeme tyto lidi, které vůbec neznáme, kdy pracoval v dnes nejproblematičtější části Evropy? Tito lidé nejsou o nic línějšími než my. Bohužel se tato země vždy potýkala s problémem zkorumpovného státního sektoru, ale v které části světa je to v pohodě? Podívejte se třeba na svojí vlastní zemi, kolik zde máte úředníků, na jejich platy a na "práci" úřadů. Máme sice demokracii, ve volbách si můžeme zvolit, jakou cestou se naše země vydá, ale bohužel dokud nebude trestné nesplnit své předvolební sliby, jsou volby celkem bezvýznamné.
A teď se zkusme vžít do života obyčejných lidí, žijících v Helénské republice. Každý den jen trnete, jaké nové úsporné reformy budou schváleny, kolik Vám zase seberou. Například můj učitel říkal, že od začátku přišel už o 30 % platu a že to rozhodně není konečná částka. Jeho standart se dosti zúžuje, už si nemůže dovolit koupit si každé ráno kafe, o prázdninách nepojede s rodinou na dovolenou a jeho děti se budou muset naučit žít s tím, že jsou prostě chudí. Ale jak? Jak si na tohle všechno zvyknout, když jste zvyklí na nějaký standart, který Vám najednou seberou? Umíte si představit, že by nám Japonci začali diktovat pracovní dobu? Místo osmi hodin deset až dvanáct, žádné volno, stop osobnímu životu. Tomu teď musí Řekové přesně čelit. Navíc nezaměstnanost je v této době na rekordní úrovni, co se dá teď dělat?
Z neověřených zdrojů (od lidí zde pracujícíh) vím, že ti šťastnější, kteří mají stále práci, berou zhruba do 800,- eur měsíčně. Pro Vás je to možná ještě pořád hodně, ale Athény jsou opravdu neskutečně drahé město. Pivo si v hospodě koupíte průměrně za 5 až 10 eur, nejlevnější kávu seženete za 3 eura... Potraviny také nejsou nejlevnější a ceny nájmů se pohybují neskutečně vysoko. Každý den v metru vidím ustarané tváře, které jako by ani nežili. Nezažívají žádnou radost, jen jim před očima běží černé myšlenky o tom, jak zaplatí nájem, že musí splatit televizi, prodat auto, a co sakra bude dělat jejich syn až dodělá školu (jestli jí ovšem dodělá, snad se na to uštří nějaké peníze). Vždyť je nemožné sehnat nějakou práci. Proto je v současné době také rekordní počet sebevražd. Kdo zabil tyto lidi?
Mezinárodní měnový fond, představitelé Evropské unie (hlavně pak Sarkozy s Merkelovou), kteří nikdy neviděli obyčejný život, najednou říkají lidem, jak mají žít. Odpusťte si to a to. My osobně si neodpustíme nic, ale vy koukejte šetřit. Člověk procházející Athénami pak skoro vidí umírat lidi na ulicích. I obyčejní slušní lidé se musí s největší hanbou mnohdy schylovat k žebrání, až Vám to vhání slzy do očí. Co tedy s tím? Dost dobře to vyskytl jeden grafity nápis, co jsem viděl: 'There's only one solution - revolution' (je pouze jedno řešení - revoluce). Takže lidé vchází do ulic a doufají, že si jich někdo všimne, že se konečně někdo začne zajímat o jejich problémy. Ale víte jak to chodí, dokud se něco nezapálí, někdo neumře, zpráva o protestu ani neprojde novinami.
Takže můj vzkaz Řekům? Nedejte se, bojujte. Nikdo nemá právo říkat Vám, jak máte žít. My nejsme to 1 % procento rozhodujícím o životech, my jsme 99 procent, my máme rozhodovat. Zítra se uskuteční jedna z největších demonstrací proti smrtícím reformám, přijdu Vás určitě podpořit!!!
A jaký je Váš názor? Dost mě zajímají Vaše reakce, takže vážení čtenáři, doufám že se i Vy k problému vyjádříte (ať už to bude kladný či negativní názor).
Do boje,
Xi Xao
 |
| Studenti nesouhlasící s nádcházejícími reformami vysokého školství |
OK souhlas s hodnocením OK beda
OdpovědětVymazatAhoj všichni, posílám pozdrav z Řecka.
OdpovědětVymazatJelikož poslední dobou pronikla na veřejnost informace o tom, jak jsem byl zatčen (neuvěřitelné, řekl jsem to pouze dvěma lidem a včera ve škole se mě na tu historku už ptali úplně neznámí spolužáci), rád bych vše uvedl na pravou míru, než začnou vznikat nějaké drby.
Jelikož už nějaký čas žiji v Řecku, soucítím s jejich situací, kdy se ze střední třídy stali chudí lidé a z těch chudých žebráci. To vše v rozmezí jednoho roku.
A jelikož i zde, podobně jako u nás, je 17. listopad bojem za svobodu, vypravil se lid, včetně mě, do ulic. Ukázat tomu jednomu procentu ovládajícímu svět, že my jsem těch 99 procent a že my bychom měli rozhodovat o tom, co se bude dít, ne oni, my jsme přeci ta většina.
Byli zde všichni: studenti, odboráři, imigranti, anarchisti, komunisti... Každý se snažil zviditelnit svůj názor. Ale takto velký dav se prostě nedá udržet na uzdě (média hovoří o 50 - 100 tisích demonstrujících jen v Athénách, což je dle mého dost srovnatelné s počtem v Praze v roce 89), začaly brzy výtžnosti. Zapalovaly se banky, lidé se jako kamikadze vrhali proti policistům (všem je totiž jedno, co se s nimi stane, moc dobře si uvědomují, že nemají žádnou budoucnot). Nějak takhle si představuji válku, vše v plamenech, naprostý chaos, bezvládná těla ležící na ulici... Jelikož jsem pacifista, násilí nemám rád, navíc jsem stejně půlku pochodu probrečel (dvě dávky slzného plynu rozpláčou téměř každého), rozhodl jsem se raději vzdát se svého práva vyjádřit názor a odpojil jsem se od davu směr home.
Část anarchistů bohužel měla stejný směr, nedržela se hlavní skupiny zapalující město, a když viděla skupinku policistů v menšině, bez zaváhání na ní zaútočila. Strážci zákona nejsou od přírody stateční hoši a dali se na útěk. A zde začaly mé trable.
Jednomu z orgánů spadla brigadýrka na zem. Co byste dělali Vy v této situaci? Za a) nevšímali si toho a šli klidně dál, za b) zvedli jí nad hlavu a ze šoumenství zakřičeli suvenýr! Mohu Vám říci, že jste vybrali špatnou možnost (přitom podle mého to zas tak špatné není, když najdete na ulici peněženku, také jí zvednete a v té chvíli prostě nepřemýšlíte, jestli budete za poctivce a vrátíte jí, či si jí necháte, prostě jí jen nenecháte ležet na zemi, ne?). Protože mezi tím dorazila policistům posila a první koho spatřili jsem byl já.
V té chvíli začala scéna jak z akčního filmu (do teď byl žánr válečný). Byl jsem jediný, kdo reagoval na jejich výzvu STŮJ (stamatíste) - ale nelituji, většina prchajícíh schytala dost velké rány obušky. Okamžitě mi nasadili želízka (ovšem zde se to Holywoodu trochu vymyká, v jejich příbězích vypadají tak pohodlně, ve skutečnosti mezi s sebou nemají ani žádný řetízek, takže znemožňují jakýkoliv pohyb a způsobují dlouhotrvající modřiny po celém zápěstí) a naložili do auto.
Začal výslech. Ale i zde jsou, podobně jako u nás, velmi příšná kritéria pro přijetí policisty. Uchazeč musí projít celou řadou testů, a když se ukáže, že jeho IQ je pod 90 a je psychicky labilní, teprve tehdy je úspěšně přijat.
Takže si umíte představit, že žádný z vykonavatelů pořádku neuměl ani trochu anglicky. Svojí lámanou řečtinou (zaplať pán Bůh za ty lekce) jsem jim vysvětlil, že jsem studentem z jiné země a že jsem neměl nic zlého v úmyslu. Občanku ani nic podbného jsem samozřejmě neměl a mé vysvětlení se jim zdálo nedostatečné.
OdpovědětVymazatNejsnažším řešením pro ně tedy bylo převézt mě do cely předběžného zadržení. Přiznávám, v té chvíli jsem se začal opravdu bát. Ale jakmile mě odvezli a vsadili za mříže, strach rázem opadl. Spolu se mnou zde bylo dalších asi 30 demonstrantů, každý v naprosté pohodě, vyprávěl veselé historky o jeho zadržení, ukazoval rány které utržil...
A jelikož se státním příslušníkům nepodařilo v jejich řadách najít nikoho, kdo by apoň trochu ovládal angličtinu, asi po třech hodinách se otevřeli dveře, zakřičeli mé jméno (jediná indície kterou znali, nic víc se jim vypáčit nepodařilo) a řekli LET'S GO (museli si to připravovat asi pěkně dlouho, měli tím na mysli abych šel domů).
Spolu se mnou pustili i pár nezletilých protestujícíh, které si mezitím přišli vyzvednout rodiče. Jaké bylo mé překvapení, že všichi místo pokárání byli poplácáni po ramenou, skoro až pochváleni. Rodiče se tvářili tak hrdě, jako kdyby se zrovna jejich synek vrátil z boje za vlast...
Xi Xao